Intuitivní psaní
V této části stránky najdete intuitivní texty, které čas od času vnímám a zveřejňuji, anebo má zamyšlení nad různými tématy.
Zaklínací věty
Pár hodin týdně pomáhám kamarádce v butiku s dámským oblečením. Je to zajímavá zkušenost. Vždy jsem ráda pozorovala lidi a naslouchala jim. Zjistila jsem, že při terapiích je to velká výhoda. Moc mě baví sledovat komunikaci a vystupování žen v různých situacích běžného života. A při nakupování oblečení je to dobrá příležitost něco se o nás ženách dozvědět. Do butiku chodí ženy různého věku, od náctiletých až po babičky. Když popisují, jaký kousek oblečení hledají, tak trochu vlastně sdělují, po čem touží. A když se potom postaví před zrcadlo, je to někdy celý seznam témat ke zpracování třeba u kineziologa. Velmi často slyším věty typu: Jsem tlustá. Mám krátké nohy. Mám dlouhé ruce. Mám velký zadek. Potřebuju to břicho nějak zamaskovat. Na tak velký výstřih jsem už moc stará.......... A mnoho dalších. Jistě si to umíte představit.
Stojím v tu chvíli kousek od dotyčné ženy a vnímám něco úplně jiného. To, co vidím já, je zraněná holčička, které kdysi dávno někdo řekl, že není dost dobrá, protože něco správně neudělala, něco nezvládla, něco pokazila, něco nepochopila, něco rozbila......... Tato holčička časem vyrostla a do své hlavy si uložila spoustu podobných vět vyřčených někým jiným. Těmto větám říkám "věty zaklínací". Ony totiž umí naši mysl začarovat na dlouhou dobu. Možná ta zraňující slova postupně ze svého vědomí vytěsnila a zapomněla na ně. Ne však její mysl, ta stále aktivně reaguje na jakýkoliv i nevinný spouštěč, jakým je třeba nákup oblečení. Něco nám nepadne nebo nesluší a nám okamžitě v hlavě naskakuje: Nejsem dost dobrá. Ostatní jsou štíhlejší, hezčí, mladší, mají víc vlasů, mají míň kil a sto dalších věcí. Ve Fen kineziologii často vytestuji témata:
Jsem nepřijatá. Nepřijímám se. Jsem zablokovaná. Jsem nevyslyšená. Jsem zraněná.
Se vším zmíněným lze pracovat a není to ani tak těžké, jak se zdá. Stojí za to si to umožnit a cítit se ve svém těle dobře. Potom to nebudu už jen já, kdo uvidí krásnou a zářivou bytost, budete to i Vy samy, drahé ženy. A věřte, že ta jiskra ve Vašich očích je mnohem přitažlivější, než třeba dlouhé a štíhlé nohy. Nedávno si starší paní (kolem 80 let) přišla koupit šaty na svatbu, tak jsme si povídaly, byla to velmi krásná žena. A když jsme mluvily o botách, říkala mi: "Víte, já celý život chodila v lodičkách na vysokých podpatcích, ale teď už to nejde, jsem stará a bolavá." Nečekejme, až nám život proteče mezi prsty, buďme šťastné teď. Milé ženy, přeji Vám krásné sou-žití s vlastním nitrem a ne-kritické oko a kdyby to náhodou nešlo, ozvěte se :-)
O limitujících přesvědčeních
To nikdy nezvládneš!
Raději se do toho vůbec nepouštěj!
Určitě se Ti vysmějí!
Těmto a podobným větám říkám "zaklínací věty", jinak je můžeme nazvat limitujícími přesvědčeními naši mysli. Limitující přesvědčení jsou nesprávné a nepravdivé názory na sebe sama i na svět a také nesprávné a nepřesné závěry, které vyvozujeme z různých událostí nebo prožitků. Můžeme například uvěřit lékaři, že bolest nezmizí, protože on sám už si neví rady. Každá myšlenka, která vylučuje možnost dosáhnout uspokojivého života, představuje limitující přesvědčení. Některá naše přesvědčení, jejichž důsledkem jsou problematické emoce, mají svůj zdroj v dětství a mohou se později projevit v podobě emocionální nepohody nebo i fyzické bolesti.
Tato přesvědčení přejímáme od rodičů, učitelů i vrstevníků již během prvních let života a od té doby pak mohou ovlivňovat všechno, s čím se v životě setkáme a co se nám přihodí. Různá přesvědčení jako "nic nedělám správně" nebo "nejsem dost dobrý" a "toto nikdy nedokážu", tak mohou mít dalekosáhlé důsledky na všechno, co děláme, co říkáme a o co usilujeme, a na spoustu dalších věcí. Limitující přesvědčení často vypadají jako "pravda", díky čemuž můžeme mít zpočátku problém vůbec je jako taková rozpoznat. Fen kineziologie je metoda práce s mentálními vzorci, která dokáže velmi jemně odhalit a napravit programy mysli - limitující přesvědčení. Poradí si s různými druhy strachů a řeší také problémy ve vztazích rodinných i pracovních. Pokud Vás zajímá, jestli tato terapie může pomoci i Vám a nejste si jisti jejím dosahem, napište mi.
Poselství z hvězd
Milovaní,
v těchto chvílích je důležité postarat se o svá fyzická těla. Proudy světelných kódů vstupují do Vašich tělesných systémů a snaží se ukotvit ve Vás nové vědomí, to je však velmi obtížné a bolestivé pokud jsou Vaše těla slabá a nevyživená dostatečným množstvím minerálů, vitamínů, proteinů a vody. Je zcela zásadní věnovat pozornost tomu, co denně konzumujete ve formě stravy, ale i jinak. Čistota a výživnost potravy, čistota vody a vibrace informací, které do sebe denně vpouštíte přímo ovlivňují Váš aktuální fyzický, mentální a emoční stav. Je toho velmi mnoho, co Vaše těla zpracovávají na nevědomé úrovni.
Mnozí z Vás to dobře vědí, jiní to pouze cítí a vytváří to v nich velký zmatek a úzkost protože nerozumí, co se jim děje. Rádi bychom Vás uklidnili a povzbudili ve zvýšené péči o sebe. Tato transformační doba ještě nekončí a je tedy zcela na Vás, jakým způsobem jí projdete a zda-li ji protrpíte. Není to nutné. Vězte, že jsme stále s Vámi jako Vaše podpora. Pohyb v přírodě blízko zemi, hojnost kyslíku a sluneční světlo je ten nejlepší lékař, to jistě víte. Meditace, kvalitní spánek bez záření mobilů je také dobrou volbou. Pečujte o svoje naladění na LASKAvé věci a osoby. Nedovolte, aby jste o svoji drahocennou energii přicházeli způsoby, které je možné změnit nebo odmítnout. Skutečný svět je ten uvnitř Vás. To, co se děje vně jsou projekce mnoha ztracených duší. To Vás nemusí ničit, pokud uvěříte ve svou vlastní tvořivou sílu. Zůstávejte v lásce a laskaví.
Sdíleno v naladění na přátelské bytosti z hvězd. S láskou Sylvia
Podivné příznaky?
Nikdy jste to nezažili?
A co když je to transformace vědomí?
Pro mnoho lidí je to již v této době velmi známé téma a už si o něm nepotřebují číst. Stále však přibývají lidé, kteří o něm nevědí vůbec nic. Objevují se u nich symptomy, které neznají a mohou je tedy zneklidnit. Často ani návštěva lékaře nebo psychologa je nedokáže uspokojit. Níže uvádím některé z nejčastějších příznaků probíhajícího transformačního procesu:
- rychlé střídání různých emocí, v jednu chvíli jste spokojení a o pár minut později cítíte smutek, hněv, frustraci, a to bez zjevné příčiny
- projevy fyzických bolestí jako vzpomínka na nemoci, které u vás dříve proběhly
- náhlá nervozita, podráždění, neschopnost se soustředit
- poruchy vidění, pocit smítka v oku, slzení, pálení očí, živé sny
- pocity tlaku na sebe, tíhy celého těla, napětí ve svalech, různé nevysvětlitelné bolesti, ztížené dýchání, závratě, tlak u srdce
- panické ataky, nevysvětlitelný strach a úzkost, pocit, že něco nezvládnete, strach ze ztráty sebekontroly.
Pokud u sebe některý ze zmíněných symptomů pozorujete, jedním z důvodů může být probouzející se vědomí. Znamená to, že je s Vámi všechno v pořádku a můžete se uklidnit. To Vaše duše se touží propojit s Vaší myslí a také srdcem na té nejhlubší úrovni Vašeho stvoření. Takže se nelekejte, neděje se nic strašného a nejste ani vážně nemocní. Jestli i tak máte pochybnosti a rádi byste se ujistili, že se Vám děje právě toto, napište mi, ráda Vám na Vaše dotazy odpovím.
Milovaní,
Je čas přijmout fakt, že opravdu dochází k rozdělení Vás jako lidské společnosti na úrovni té nejbolestivější, a to ve Vašich rodinách, komunitách. Nelze již jinak. To, co Vás ve skutečnosti rozděluje nejsou světové vlády ani jiné mocnosti, nýbrž úroveň Vašich individuálních vibrací na úrovni duše. Vnější okolnosti jsou zhmotněná vnitřní nastavení Vaší lidské cesty. Je to velmi bolestivé, neboť Vás to odděluje od milovaných blízkých, přátel a příbuzných. Je čas přijmout fakt, že mnozí z nich nechtějí kráčet s Vámi a Vaším směrem. Nechtějí anebo nemohou ze svého vlastního přesvědčení. Prosíme, neberte jim to. Nesnažte se je zachránit a osvobodit. Ztrácíte tím velmi mnoho své energie a mohli byste onemocnět. Všechnu svou sílu potřebujete pro sebe. Prosvětlujte a prozařujte prostor kolem sebe, nic víc. To je jediný způsob, jak můžete Vaše milované "přilákat". Ne boj, vysvětlování a hanění, ale láska a přijetí jich se vším všudy. Bůh miluje všechny své děti bez rozdílu. I jejich duše jednoho dne stanou před jeho tváří v míru a přijetí. Nezachraňujte, protože si myslíte, že víte víc než jiní. Darujte svobodu a budete svobodní.
Sdíleno v laskavém naladění na vesmírné vědomí.
Děkuji. S láskou Sylvia
V dobrém i zlém
V dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, dokud............Zdají se Vám tato slova známá? Tak to jistě víte, že jsou součástí mnoha manželských slibů. Dnes jsem si na ně vzpomněla při sledování zpráv ze světa. Moc často se na zprávy nedívám, protože míra pravdivosti jejich tvrzení mi přijde žalostná. Hledám informace z více zdrojů, dívám se z více úhlů pohledu a naslouchám vždy všem stranám, než si udělám svůj vlastní obrázek o dění. Tak jako nejde říct: "Všem v naší zemi chutná pivo, a proto by ho měli všichni pít." Nejde ani říct, že je něco dobře nebo špatně pro všechny lidi. A proč to píšu? Vracím se k první větě. Protože všichni jsme lidé a žijeme tu na jedné a té stejné planetě spolu.
Myslet si, že jsme oddělení je jen iluze. Ve skutečnosti jsme všichni propojení na neviditelné energetické úrovni. A tak žít tu spolu v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě mi přijde jako Cesta k lidství. Spolupráce je Cesta, sounáležitost je Cesta, soucítění je Cesta. A prosím, nesuďme, jak to má někdo jiný. Podívejme se sami na sebe a vylaďme, co nám neladí. Protože až se vyrovnáme sami se sebou, dokážeme přijmout i to, že to má někdo jiný jinak. Každý z nás je v jiném úseku své Cesty. Jednou je nám dobře a potom zase nějaký čas špatně. Jsme zdraví a plní síly a potom třeba i nemocní. Daří se nám finančně a žijeme v hojnosti a pak se může dařit hůř a někdy počítáme každou korunu. Život je neustálá změna, nic nezůstává stejné, není žádná jistota. A tak přijměme proměnlivost našich dní stejně jako se mění počasí. Zůstávejme spolu v dobrém i zlém.......dokud nás......
Vážně mám jít tudy?
Byly doby, kdy bych po tak zablácené cestě nešla. Bahno na cestě by mě odradilo i ve slunečném počasí. Ale časy se mění. Život a jeho výzvy nás mění. Někdy prostě není před námi zametená cestička lemovaná voňavými květy a vzrostlými stromy poskytujícími ochranu v případě nepříznivého počasí. Často nás život postaví na zablácenou cestu plnou děr a špíny a neptá se, jestli se nám to líbí a zrovna hodí. U nás na Moravě se říká: "Tož co už včil?" A musíte jít, pokud nechcete zůstat stát.
A tak se stalo, že před pár měsíci i mě život takto postavil doprostřed podobné cesty a čekal, co udělám. Nesvítilo sluníčko a kolem mě se děly věci, které jsem nemohla nijak ovlivnit. Bála jsem se o zdraví milovaného člověka až tak, že jsem z toho sama onemocněla. Tělo bylo stále unavenější až se vyčerpalo úplně. Zjistila jsem, že už dlouho jsem jela na rezervu. Zjistila jsem, že i ta rezerva mi dlouho nevydrží. Zjistila jsem, že nastal čas vydat se na cestu za svou duší. Ale jak se tam dostat? Kudy vede cesta k vlastní duši? Říkala jsem si, že když to tedy nevím sama, jistě mi někdo dobře poradí. A tak jsem se ptala na všechny strany. Ptala jsem se všech lidí kolem sebe. A všichni něco říkali a ukazovali směr a jistě to i dobře mysleli. Přesto jsem byla pořád ztracená. To období hledání se jmenuje temná noc duše. Vlastně to není období a není to ani žádné místo, protože tady čas není. Vnější svět ustoupí stranou a téměř není slyšet. Spojení se přeruší anebo hodně často vypadává. Najednou jste sami velmi zvláštním způsobem. Přestože dál je kolem vás rodina a přátelé, i tak jste sami. Je to děsivé a paralyzující. V panice hledáte směr, pomocnou ruku, radu, cestu do světla. Výsledek je takový, že se zamotáte ještě víc ..... až dojdete do místa, kde obrazy a zvuky splývají. V tomto konkrétním místě slyšíte už jen jeden jediný zvuk a to je tlukot vlastního srdce. Ale zní velmi vystrašeně a nepravidelně. Co teď? Jít dál nebo to vzdát? Ne! Já se nevzdám. A dál už taky nejdu. V tu chvíli, přichází ODEVZDÁNÍ SE. Odevzdání se je stav, který jediný otevírá Cestu, na které již svítí světlo a naše srdce nás neomylně vede k naší duši a odtud k důvěře v proces růstu našeho vědomí, který nelze mít pod kontrolou. Nemít věci pod kontrolou znamená ohlédnout se zpátky a kolem sebe a DOVOLIT SI UVIDĚT, co bylo pouhou iluzí a domněnkou. A to je někdy pořádný šok. Což o to, hlavou si to vysvětlíme a nějak to "pobereme", jenže v následujícím kroku nás čeká příval emocí a my si tyto iluze a domněnky prostě musíme odžít a propustit je ze svého života. PŘIJETÍ a autentické prožití emocí "bez třpytek" může být náročné, ale je velmi osvobozující. A pak už jsme jen krůček od chvíle, kdy se naše nové Já vrací zpátky k sobě ve své celistvosti a my jsme ZPÁTKY V ŽIVOTĚ.
Kdybych to tenkrát věděla
Nedávno se mě na konci Fen kineziologického sezení ptala klientka, jak jsem se k této službě dopracovala. Musela jsem se usmát a pak zamyslet. Jak? Vlastní zkušeností před mnoha lety.
Vzpomínám si na úplně první setkání s kineziologií, když bylo mému synovi 5 let. Trápil nás jeden konkrétní problém, se kterým si nevěděla rady ani dětská lékařka. Byla jsem zoufalá, už to trvalo příliš dlouho. Pak jsem v jednom časopise četla o kineziologii. Našla jsem si paní terapeutku v nedalekém městě a jela tam s ním. Byla jsem ochotná vyzkoušet všechno, aby se mu konečně ulevilo. Přestože jsem moc nechápala, jak to funguje. Nicméně po 2 měsících a dvou návštěvách bylo po problému a já jsem vůbec nebyla schopná říct, jak se to stalo. Tak jemně, nenápadně a postupně tenkrát změna nastala.
Uběhlo pár let a já sama jsem začala mít zdravotní potíže. Nejdříve čas od času bolel žaludek. Postupně mi bylo špatně už úplně po každém jídle, a tak jsem se mu začala vyhýbat. Skoro jsem nejedla. Moje váha se snížila na 48 kg. Byla jsem pořád unavená a zesláblá. A taky vystrašená, co se to se mnou děje. Obešla jsem všechna možná lékařská vyšetření. Nikde se nic nenašlo. Moje pracovní neschopnost trvala měsíce, až jsem úplně vyčerpaná dala výpověď. Dál jsem pro sebe hledala pomoc, abych mohla fungovat alespoň doma jako máma. Homeopatika, Bachovy esence a muzikoterapie můj stav zlepšili, ale i tak se bolesti často vracely. A pak jsem si konečně vzpomněla na kineziologii. Kdybych to tenkrát nenechala dojít tak daleko, možná bych si ušetřila hodně trápení. Hned jsem se objednala k výborné terapeutce a po jednom sezení byl můj problém vyřešený. Změna nastala opět tak nenápadně a jemně, že bych tomu nevěřila, kdyby se to netýkalo mě osobně. Ani teď neumím říct, kde přesně byl tzv. zakopaný pes. Pracovaly jsme s podvědomými vzorci myšlení a chování a paní terapeutka přes svalový test vyladila, co mohla. Konečně mi zase chutnalo jíst a do vaření se vrátila radost.
Pravidelně jsem na kineziologická sezení docházela a postupně si zpracovávala další a další bolístky až jednoho dne jsem zavnímala velkou touhu naučit se to taky. Následovaly kurzy u Mgr. Pavla Bráblíka. Samozřejmě také mnoho a mnoho hodin učení se, hledání a pozorování. V tuto chvíli jsem stále ještě na začátku. Nicméně každý další člověk, který u mě hledá pomoc a každá další zpětná vazba mi dělá velkou radost a jsem nesmírně vděčná za všechny zkoušky na své Cestě.
Poznámka na závěr: Tímto osobním sdílením jsem v žádném případě nechtěla říct, že lékařská péče mi nepomohla. Naopak, pomohla mi ujasnit si, že mé potíže se ve fyzickém těle pouze projevovaly, ale jejich příčina byla jinde - možná v mysli, možná v emocích nebo ještě jinde. Mám k lékařům respekt a stále, když potřebuji, jejich pomoc vyhledávám. Ale vím také, že si často dokážu pomoci i jinak. Došla jsem do bodu, kdy jsem přesvědčená, jak velmi důležité je umět komunikovat s vlastním tělem a vědět, jak a na co reaguje. Nikdo to přece nemůže vědět lépe než my sami.
Za závojem...
O maminkách, které to ZATÍM jinak neumí.......
Často jezdím vlakem a moc ráda se rozhlížím po okolní krajině, je to pro mě relax.
Dnes to ale bylo jinak. Už v čekárně na nádraží jsem nemohla přehlédnout a hlavně přeslechnout mladou maminku s holčičkou školkového věku. Slečně už se asi zdálo, že čekají dlouho a neustále se maminky ptala, kdy už ten vlak pojede a na spoustu dalších věcí. Její maminka koukala do mobilního telefonu a holčičku neustále okřikovala: "Už jsem ti to říkala stokrát. Neotravuj mě furt. Jsi strašně zlobivá a neposlušná. Od rána do večera s Tebou mám jenom trápení. Vysmrkej se pořádně. Běž ten kapesník vyhodit do koše. Copak ho nevidíš? Je přece tam." Vlak nakonec přijel a obě nasedly do stejného vagónu a okřikování pokračovalo: "Okamžitě si nasaď tu roušku a dělej. Proč mě neposloucháš? Ne, nesmíš si ji sundat, pan průvodčí Tě vyhodí z vlaku a půjdeš pěšky. Mami, ale já nemůžu dýchat, nechci ji mít. To mě nezajímá, neotravuj mě pořád." A tak to bylo celou asi 15 minutovou cestu, nakonec holčička dostala i na zadek, protože tu roušku hodila na zem.
Proč to píšu? Zaujalo mě, že je možné se na podobnou situaci podívat z mnoha úhlů.
Můžete si například pomyslet:
"Ta matka je strašná, podrážděná a hysterická. Chová se k vlastnímu dítěti hrozně."
"Chudina matka, má tak zlobivou holku, to musí být ubíjející."
"To dítě je nevychované a neumí poslouchat. Co řekne rodič, to prostě platí a basta."
"Chudák holčička, mít takovou matku musí být peklo."
"Tak to je teda dvojka, znepříjemňují tu cestu všem ostatním. Je to obtěžující."
Můžeme se však podívat i ZA mámu s dítětem a tam třeba zjistíme, že:
Žena, kterou vidíme v roli matky je ve své podstatě emočně stejně zralá jako její vlastní dítě, a proto s ním neustále bojuje a přetahuje se. Dcerka ji nerespektuje, nevnímá v ní oporu a jistotu. Máma v jejím nazírání na svět jaksi "lítá v emocích" nahoru a dolů. Je to vlastně další dítě, se kterým se hádá "o hračku".
Anebo také, že tato maminka pravděpodobně v dětství sama nezažila dostatek lásky a péče od milující osoby. Možná musela rychleji dospět a nikdo jí "neukázal správný postup". Její pohled na život se potom podobá pohledu skrz hustý závoj, vše je zamlžené a tak smutné.
Pokud v dětství nezažijeme podporu a lásku svých rodičů nebo jiné laskavé osoby, nemáme ji v sobě často ani v dospělosti. Nevíme si rady s emocemi jiných lidí. Jejich požadavky nás rozčilují nebo znervózňují, a tak se točíme v bezvýchodném kolečku.
Když se uleví mámě, uleví se i dítěti. A jak na to?
Pomůže začít s osobním rozvojem. Na začátku, když sami nevíme, nechejme si poradit. V dnešní době je velká spousta možností, jak "si v sobě uklidit". Můžeme začít přečtením knihy s odpovídajícím tématem nebo mrknout na seberozvojová videa na youtube. Dobrá volba je také najít si člověka - průvodce, který nás dokáže nasměrovat na naší Cestě k Sobě. A když to sami se sebou vydržíme a neutečeme, uleví se nám i našemu okolí. A to určitě stojí za to.
Mějte krásný den ve smíru :-)
Mám všechno !!!
Toto sdílení píšu tak trochu na přání. Slíbila jsem to jedné ženě, se kterou jsem se setkala. Paní Lada mi před časem napsala, že by se chtěla potkat a poznat mě. "Ale tu kinezku nechci, co děláte. Jen se chci s Vámi seznámit, protože mě to k Vám prostě táhne." No proč ne, že?
Tak jsme se na hodinku potkaly. Přišla krásná žena přibližně v mém věku a hned na začátku mi říká: "Víte Sylvi, já mám všechno, co bych si mohla přát. Nepotřebuju nic řešit. Nemám žádné problémy. Vlastně nevím, proč tu jsem, ale viděla jsem Vás u kamarádky na facebooku a chtěla jsem Vás poznat". Vyprávěla mi, že má spokojené manželství, zdravé děti a práci, která ji baví. Přes to všechno na mě působila smutně. Zeptala jsem se jí, jak tráví čas, když je sama a může třeba odpočívat. Popisovala, že někdy zavolá kamarádce a jdou na kafe. Jindy si zajde někam zacvičit nebo nakupuje. A když se jí nikam nechce, tráví hodně času na sociálních sítích. Ano, tak to dělá skoro každý. Potom chvilku mlčí a pak řekne: "Mám pocit, že mi něco chybí, ale není co, když všechno mám." Požádám ji, jestli bych ji mohla vzít za ruce a zeptat se jejího těla, přestože to původně nechtěla. Souhlasila.
A tady je odpověď jejího těla - srdce - duše:
Chybí Ti vnitřní klid. Chybíš si Ty sama. Chybí Ti ukotvení v sobě. Chybí Ti spojení s vlastní duší. Chybí Ti ta malá holčička, kterou jsi kdysi bývala. Chybí Ti být prostě Ladou alespoň na pár chvilek denně. Tato slova Ladu rozplakala. Potřebovala pár minut, než mohla promluvit. Potom mi řekla: "Ano, Sylvi, je to tak, ale víte, já jsem to nechtěla vědět, vidět, slyšet to. Mám všechno, ale nemám sebe." Chvilku jsme mlčely a nechaly doznít emoce a potom jsme se domluvily, že se Lada ozve, až se v ní toto poznání usadí. Jen jsem jí musela slíbit, že to napíšu pro jiné ženy, které to mají možná podobné jako ona. Děkuji každé statečné ženě, která se nebojí sama sebe sdílet jako inspiraci dalším lidem.
"Okamžitě se přestaň vztekat"
aneb "Teto, ty břišáky mi pořád nejdou"
Jako malá jsem bydlela v městečku na jižní Moravě a doteď mi tam zůstala kamarádka. Tato kamarádka, říkejme jí třeba Jana, abych chránila její soukromí, se během let vdala a narodil se jí syn. Teď už je to skoro dospělý muž. Nedávno jsme se po dlouhé době viděly a ten její Adam teda fakt vyrostl. Už nějakou dobu chodí pravidelně do posilovny a je z něj velký sportovec. Chvilku byl při rozhovoru s námi, když jsme se s Janou bavily, jak žijeme, co děláme a tak. Zrovna jsem Janě vysvětlovala, jak funguje svalový test, který používám při Fen kineziologických sezeních a on mi do toho skočil a říká: "No teto, tak to by ses toho mýho těla teda mohla zeptat, proč ty břišáky furt nemám a to v té posilce tak dřu. Měl jsem i trenéra a výživového poradce, aby mi řekli, co dělám špatně".
Hm, tak takový dotaz jsem zatím nedostala. Tak jo, zeptáme se. Uvolnila jsem mu svaly na pažích a šíji, prodýchal se, povolení jsme měli, tak jsem se pustila do dotazování. A to byla rychlost. Příčina ve špatném způsobu cvičení, ve stravě, v mysli, ne ne ne, nic z toho. Emoční záležitost? Jo přesně. Břicho je oblast solaru, oblast naší moci - cítit se silní, odolní, v bezpečí. Tělo hlásilo, že Adam má v této oblasti uložené emoce vzteku a bezmoci. V těchto místech se tedy trošku obalilo a chrání se před okolím.
A teď pojďme pár let zpátky, když byl Adam ještě malý kluk. Jeho maminka tehdy pár let žila s přítelem, který Adámka moc nemusel. Často ho přehlížel, posílal do pokojíčku, aby neotravoval, neměl pro něj pěkné slovo. Adam hodně zlobil, aby si vynutil pozornost alespoň maminky. Pravidelně slýchával, že je otravný a na obtíž a že ho nikdo nebude mít rád. Měl zakázáno se vztekat. Hodné děti se přece nevztekají, nezlobí rodiče a pěkně si hrají v pokojíčku. Svoji zlobu se časem naučil potlačit a uzamknout v sobě. A to se mu povedlo.
Když jsem mu to říkala, vlastně ani nebyl překvapený, prý to sedí. Povídal mi, že hodně poslouchá metal a rock, že mu to pomáhá uvolnit napětí, které v sobě někdy cítí. Poradila jsem mu, že by bylo fajn si u toho i nahlas zpívat, pokud to bude snesitelné pro okolí. Na uvolnění emočního stresu jsou výborná dechová cvičení, která umí vyčistit naše emoční tělo opravdu až na dřeň.
Jana se už dlouhá léta zabývá osobním rozvojem a poslední roky k tomu vede i svého syna. Takže ani ona nebyla překvapená tím, co jsme se dozvěděli. Obě bychom mohly vyprávět, jaké potíže, ať zdravotní nebo vztahové, nám do života přinášejí nezpracované a potlačené emoce. Ale to už je na jiné povídání........
Chybí mi táta
Dnes bych s Vámi ráda sdílela kousek z příběhu klientky, která se na mě obrátila s prosbou o pomoc na začátku léta. Prosba zněla: Prosím, pomohla bys mi najít důvod, proč se doma necítím dobře? Klientka, říkejme jí třeba Maruška, žije v domácnosti s přítelem a jeho dospělým synem, který si domů nedávno přivedl nevěstu. Najednou se v kuchyni Marušky objevila další žena. Maruška se v této situaci necítí dobře. Má pocit, že nemá volbu a se situací se musí smířit. Syn má vše dovolené a nic nemusí. Omluvy nebo výmluvy typu: Já na to zapomněl. Nestihl jsem to. Udělám to potom, jsou na denním pořádku. Nevěsta se stará pouze o přítele - syna a nic jiného ji nezajímá. Maruška má pocit, že je v pasti. Její partner nechápe, co po něm chce. O svého syna se vždy staral, tak proč by to v jeho dospělosti mělo být jinak. Maruška žárlí na jeho bezpodmínečnou lásku. Navrhla jsem Marušce intuitivní kresbu - rozbor situace a následně sezení Fen kineziologie.
Ve svalovém testu vychází, že mám kreslit strom předků a vztahové vazby. Zde se ukázalo, že příčina a počátek problému se objevuje u jejího tatínka. Ten však zemřel při autonehodě, když měla Maruška 4 roky. Maruška v té době nebyla schopná pochopit, co se stalo a proč už s ní tatínek není. Chyběla jí tatínkova láska, jeho podpora a bezpečí, které s ním cítila. Maminka si domů přivedla nového partnera. Nyní v dospělosti popisuje, že se celý život cítila opuštěná a osamocená. A když je svědkem bezpodmínečné lásky jejího partnera k jeho synovi, otevírá se v jejím srdci nezahojená rána. První věc, kterou jsem jí navrhla bylo dosycení si tatínkovy lásky. Na to Marušce posloužil velký plyšový medvěd. Každý den si ho brala k sobě a říkala mu: Jsi tatínkova láska. Objímala ho, tiskla k sobě jako malá holčička, která hledá pomoc u svého plyšového kamaráda ve chvíli bolesti, se kterou si neumí jinak poradit.
Po pár dnech Maruška píše, že se cítí lépe, že ji tento každodenní rituál dosycování lásky uklidňuje a začínají se jí vracet vzpomínky na milovaného tátu. Nechaly jsme tento proces hojení pár týdnů běžet a potom jsme se potkaly na sezení Fen kineziologie.
Při zakreslování se objevovala témata:
Nemám volbu. Já nechci. Nepřijetí. Neuvědomělá touha po smrti. Jsem rozrušená. Jsem osamocená. Dusím to v sobě.
Všechna témata jsme vyladily do míry, která nám byla umožněna. Při testování nám byla ukázána velká pomoc a láska, která k Marušce proudí ze světa za oponou. Opět necháváme proces běžet.
Maruška píše: Sylvinko, jsem toho stále plná. Tatínka cítím neskutečně a je mi fantasticky. Jsem teď mnohem klidnější, protože se nebojím přijmout tu tatínkovu lásku. Nemám obavy z toho, že bych ho svými myšlenkami tvrdě držela u sebe. Mluvím s ním dá se říct pořád a mám z toho skvělý pocit. Ještě jednou moc děkuji."
Věřím, že hojení Maruščiny ztráty bude pokračovat a časem se bude cítit ještě lépe. Ze své zkušenosti si také troufám říct, že její nové vyzařování načerpané lásky ovlivní i členy domácnosti a vše se bude ubírat novou cestou.
Sdíleno s laskavým svolením Marušky. Děkuji za to
To, co každá osoba hledá v léčiteli
Z channelingu Pamely Kribbe:.......
"To, co každá osoba hledá v léčiteli či učiteli, je energetické místo, které jí umožňuje znovu se spojit se svým vnitřním světlem, s tou částí sebe sama, která ví a chápe. Učitel či léčitel je schopen toto místo nabídnout, neboť již toto spojení uvnitř učinil. Léčitel má k dispozici frekvenci, energetickou vibraci, která nese řešení k problému klienta. Být léčitelem či učitelem znamená, nést ve svém energetickém poli energetickou "frekvenci řešení" a nabídnout ji někomu jinému. O nic jiného nejde. V podstatě je to proces, který probíhá bez slov nebo činů. Léčit či učit pak nemá ve skutečnosti nic společného se specifickými schopnostmi či určitými znalostmi, které se dají naučit z knih či kurzů. Léčivá síla nemůže být získána něčím vnějším. Je to o "frekvenci řešení", která je přítomna uvnitř vašeho energetického pole jako výsledek vašeho vlastního vnitřního růstu a jasnosti vědomí. Často jste jako učitel a léčitel stále zapojen v procesech osobního růstu. Přesto existují části vašeho energetického pole, které se tak projasnily a pročistily, že mohou mít léčivý účinek na druhé. Je podstatné pochopit, že tento léčivý účinek není něco, oč musíte tvrdě usilovat. Je to klient, který se rozhodne, zda přijme nebo nepřijme energii, kterou nabízíte, zda jí dovolí vstoupit. Je to volba klienta. Nabízíte ji tím, kdo jste, tím, že jste tady pro druhé. To, že máte léčivý vliv, není dovednostmi či vědomostmi, které jste se naučili od někoho jiného, nýbrž čistě tím, kdo jste, vnitřní cestou, kterou jste cestovali.
Zvláště v oblasti problémů, kterými jste sami prošli na hluboké emocionální úrovni, můžete druhým skutečně pomáhat. Vaše světlo v těchto oblastech září jako maják k lidem, kteří stále v těchto problémech vězí, jemně je vábí, aby se z těchto problémů dostali ven. V oblastech, kde jste sami sebe vyléčili z hluboce zakořeněných bolestí a zranění, jste se stali skutečným mistrem, někým, jehož moudrost je založena na vnitřním poznání a opravdové zkušenosti. Když léčíte klienty nebo pomáháte lidem ve svém okolí, často "čtete" jejich energii. Intuitivně se na ně naladíte a posloucháte je, dáváte jim radu nebo je léčíte energetickými léčivými metodami. Nicméně klient či osoba, s kterou pracujete, je stejně tak zaneprázdněná "čtením" vás. Tak jako se vy ladíte na jeho energii, vědomě či nevědomě, on nebo ona absorbuje zase energii vaši. Intuitivně cítí, zdali to, co říkáte, je anebo není v souladu se vším uvnitř vás, zda to odpovídá tomu, co vyzařujete, vaší energetické vibraci. Cítí, kdo jste bez ohledu na vaše slova a činy. Právě v tom, když vás klient čte, dochází ke skutečnému průlomu. Když se klient ve vaší přítomnosti cítí svobodně a bezpečně, když se cítí obklopen typem vědomí, které ho posiluje k tomu, aby věřil svému vnitřnímu vědění, pak vše, co řeknete či uděláte, získává léčivou formu. Když jsou vaše slova a činy podporovány tím, kdo jste, stanou se nositeli světla a lásky, které mohou vzít klienta do jádra jeho vlastního světla a lásky. Pokaždé, když vás někdo upřímně požádá o pomoc, je otevřený vaší energii takovým způsobem, že může být dotčen tou nejryzejší a nejčistší částí vás. Tato vaše část nepramení z knih, které jste četli, či z dovedností, které jste se naučili. Je to výsledek osobní alchymie, osobní transformace vědomí, jež nese vaši jedinečnou pečeť. Rád bych to silně zdůraznil, neboť se zdá, že je mezi Pracovníky Světla (lidmi, kteří přirozeně cítí silnou touhu pomáhat druhým) tendence stále hledat nějaké nové knihy, nové metody nebo nové schopnosti, které by mohly člověku pomoci být lepším učitelem či léčitelem. Skutečné léčení je však takto jednoduché..."
Mysl myslí
My lidé to máme někdy těžké.......máme totiž Mysl. Když si nevím rady a hlava nedokáže nic vymyslet, chodím do přírody a dívám se. A pak pozoruji, že ptáček se na sebe nezlobí, protože je ptáček. Prostě v zimě i v létě lítá a zpívá a dělá radost jen tím, že je. Nezávidí třeba koníkovi, že může běhat a skákat. Je prostě ptáčkem. Žije tím, kým byl stvořen. Někdy to JE jednoduché.
Setkání jen na chvilku
Setkání jen na chvilku. Mám moc ráda naši zámeckou zahradu. Ráda se tam procházím, anebo jen chvilku posedím na lavičce, když jdu do města. Většinou hledám místo trochu dál od zámku, kde neprochází tolik lidí. I dnes to tak bylo. Sedím si tak pod stromem a nechávám myšlenky plynout. Prostě jen jsem. Za chvilku vidím po cestičce přicházet starší paní s batohem a igelitkou. Přišla až ke mně a zeptala se, jestli si může přisednout. Souhlasila jsem. Proč ne. Položila batoh a říká mi: "Víte, já jsem bezdomovec. Nevadí Vám to?" Odpověděla jsem, že mi to nevadí. Paní vypadala trochu zanedbaně, ale slušně se mě zeptala, takže pro mě to bylo v pořádku. V zámeckém parku je hodně pávů a i v tu chvíli kolem nás jeden procházel. Paní vytáhla kousek starého pečiva a hodila to pávovi. Uplynulo pár minut a my jsme si povídaly o pávech, o jídle, které nachází v kontejnerech nebo jí darují jeptišky, a taky o lidech, jak si neváží toho, co mají a jak sama přišla o svoji rodinu. Lidé kolem nás procházeli a jejich údiv byl vidět. Na chvilku jsem si pomyslela, čemu se tak diví? A pak jsem si uvědomila, že to bude asi ta rozdílnost mezi námi. Mám ráda příběhy a jsem vždycky vděčná, když se mnou někdo sdílí svůj příběh. Ráda si s lidmi povídám. Ráda pozoruji, jak nahlíží na život. Dnes to byl pro mě zajímavý zážitek. Setkání dvou žen z "různých" světů na pár chvilek.
Co se děje?
Sdílím intuitivní text (který vznikl na dotaz klientky) pro všechny, kteří s ním souzní.
Přichází, když to vůbec nečekáš. Prostě je tu. Tělo se začíná jemně třást, svaly se stahují, nejde se zhluboka nadechnout. Všechno kolem se ztratí a jsi jen Ty a ten zvláštní pocit ohrožení a nebezpečí. Něco se děje. Ale co? Nedává to smysl. Ještě před chvilkou bylo všechno normální. Proč se najednou bojím? Co mi chce mé tělo říct? Je v něm někde něco špatně? Nechápu to.
Zastav se. Posaď se. Dýchej. Nádech, výdech. Mysl neví, ale tělo ano. Vzpomnělo si na dávné zranění, bolest, trauma. Chce se uzdravit. Chce tu bolest, vzpomínku nechat odejít. Už ji nechce vláčet sebou.
Uvolni se. Nechej se dít. Nechej ten proces projít. Věř svému tělu. Dýchej. Jen buď. Může to chvilku trvat, ale přejde to. Bolest odejde, rozplyne se jako kouř a udělá místo něčemu novému a krásnému. Důvěřuj si.
Bolí mě ucho.
Nakreslíš mi to?
Bylo pondělní odpoledne a volá mi nešťastná kamarádka, že ji od soboty nepříjemně bolí pravé ucho. Ráno byla na ORL, ale tam vypadalo všechno v pořádku, žádný zánět ani otok v uchu neměla. Přesto v něm bolest cítila. Zkoušela nějaké přírodní kapičky a pak i ušní svíci, ale nic z toho nepomohlo.
Hmm, to vypadá na detektivku.
Tak se chvilku vyptávám, co v posledních dnech zažila, kde byla, s kým mluvila, čeho byla svědkem. Hledáme nitku, která by nás navedla k počátku bolesti. Kreslím si na papír, jak proudí energie v jejích tělech. Kreslím fyzické, mentální a emoční tělo. Na pravé straně hlavy u mentálního i emočního těla se ukazuje shluk energií, vypadá to, jako když se zamotá klubko s vlnou. Zřejmě tedy problém opravdu není na fyzické úrovni, ale jinde. Pátrání pokračuje, a tak se ptám, jestli třeba nevyslechla něco nepříjemného nebo se s někým nepohádala. A ona, že jo, že v pátek v práci byla u toho, když její nadřízený v kanceláři křičel na jejího mladšího kolegu a ona se ho snažila obhajovat, protože jí bylo velmi nepříjemné, že u té hádky musela být. V její povaze je uklidňovat vyhrocené situace, harmonizovat vztahy, smiřovat rozhádané lidi, bránit ty slabší.
A tak pátráme dál. Kreslím a ptám se svalového testu, jestli je tam něco dalšího k zobrazení a ono je. Pak se ptám, jak se v té situaci cítila. Samozřejmě špatně, nejraději by utekla, ale nechtěla kolegu nechat samotného, tak ho začala obhajovat. Jejím cílem bylo, co nejrychleji hádku ukončit a tím i všechny nepříjemné emoce, kterým byla vystavena. Hledáme dál. Ptám se, proč jí byla ta hádka tak nepříjemná. Odpověď jsem věděla dopředu, protože životní příběh kamarádky znám. Její tatínek a mladší bratr mají velmi komplikovaný vztah a v podstatě na sebe buď křičí, anebo spolu nemluví.
Zbytek si jistě dokážete domyslet. Dostala se do situace, která jí byla velmi nepříjemná, vlastně jí křik nadřízeného na mladšího kolegu připomněl vlastního tátu, jak křičí na malého brášku a ona se mu snaží pomoct, ale moc jí to nejde. Cítí se bezmocná a bolí ji to.
Někdy nás podobným způsobem naše tělo upozorňuje na bolístky, které máme v sobě ukryté a vytahuje nám je ven. Takto nás volá na pomoc.
A jak to dopadlo? Situaci jsme zharmonizovaly pomocí svalového testu a do podvědomí uložily nové ladění. Později večer mi přišla zpráva na mobil, že ucho už nebolí. Jsem vždy velmi vděčná, když řešení přijde takto rychle.
Kde se bere naše síla?
Naše síla, jistota, podpora, víra z velké části vyvěrá z našich kořenů. Našimi kořeny jsou naši rodiče, rodina, rodová linie, celý rod, naše země, naše planeta a vesmír. Tady všude můžeme čerpat sílu. Sem také vkládáme podporu, ochranu, pocit bezpečí a síly pro naše děti a následně jejich děti. Nejsme tu jen jednou, proto vše, co si pomyslíme, vyřkneme a vykonáme má svůj následek. Někdy se ho nedožijeme, stejně jako se nedožili naši předci výsledků svých rozhodnutí a činů. Proto následujme spíše hlas svého srdce. To totiž dokáže vidět mnohem dál, než si umíme představit. Naše srdce je tím jediným, co s námi zůstane až do "konce" naší pozemské cesty.
A co když ?
A co když právě procházíš zkouškou své síly a víry, že jsi v každé chvíli v bezpečí?
Co když podmínky, ve kterých teď jsi, vybral Bůh proto a tak, aby jsi ty sama zjistila, jak jsi na tom ve skutečnosti?
Co když je to jen noční výstup na zalesněnou horu a ráno, až staneš na vrcholu vyčerpaná a bolavá, uvidíš před sebou sluncem zalité údolí plné voňavých květin?
Uvěříš mi teď, že je to jen proces, průchod na mnohem krásnější místo, než si umíš představit?
Bude toto "nekonečné" období tíže a bolesti stát za to, co teprve přijde?
Možná, když se uvolníš a povolíš ten tlak sama na sebe, když přestaneš rýt patama v zemi a dovolíš mi pozvednout Tě, zjistíš, že je všechno v pořádku.
Jsem s Tebou neustále, stačí se dotknout své hrudi.
Spolu
Byla jednou jedna žena a muž. Měli se rádi a byli spolu. Čas běžel a oni rostli ...... spolu.
On měl rád čísla a hodně jim věřil. Rád jedl maso. Rád sledoval komediální seriály v TV. Když to uznal za dobré, nechal se naočkovat. Nikdy nemluvil o Bohu, ani jiných vesmírných záležitostech a nikdy neplakal. Někdy, když si nevěděl rady, hodně křičel. Křičel, i když chtěla křičet jeho žena, ale nešlo jí to. Vzal její bolest a napětí na sebe.
Ona byla nenápadná, klidná a přemýšlivá. Měla ráda všechno živé. Mluvila se stromy a květinami. Nejedla maso. Léčila se sama, pokud to jen trochu šlo. Věřila v Boha a denně s ním pobývala v tichu při sebereflexi. Když její muž nemohl plakat, ona to vycítila, položila hlavu na jeho srdce a plakala místo něj. Tolik rozdílů, řeklo by se. Proč jít touto cestou?
Protože SPOLU jsou silnější.
Protože SPOLU se učí a rostou.
Protože SPOLU je to objevná cesta, kdy nikdy nevíte, co je za další životní zatáčkou.
Protože to, co jednomu chybí, může ten druhý doplnit.
Protože láska je učí nevzdat se a hledat Cesty, ne úniky.
Protože právě Cesta je cíl.
Počkejte chvíli,
rostu a bolí to
Bolí mě to, co vidím, cítím a vnímám kolem sebe. Na první pohled to vypadá, že je to ještě dobré. Ale není. Už dlouho ne. Lidé se trápí, mají strach a chtějí jistotu. A tak konají, různě. Je to v pořádku. Je to proces růstu. Může to bolet hlavně tam uvnitř, kde máme srdce. Pořád se chceme ještě cítit v bezpečí tam, kde jsme to znali. Ale to místo už není. Kde tedy jsme? Hází to s námi ze strany na stranu, nahoru a dolů. Hlava se točí. Bolest nás udržuje v těle. Jinak bychom tu možná ani nebyli. Vyhlídky jsou příliš nelaskavé. Stojím na kraji lesa a dívám se přes louku do dálky. Vyhlížím naději. Vyhlížím bytosti se svobodným duchem. Vyhlížím lásku a soucit mezi lidmi. Poklekám k Zemi a prosím, aby mě objala a nepustila. Obracím tvář ke Slunci a Nebi a volám, že jsem tady a ráda bych tu ještě byla, ale prosím o ochranu a podporu. Nejsem sama, vím. Tak jestli je tu někdo další, kdo chce zavolat: "Haló jsem taky tady", zavolejte. Ať jsme slyšet a vidět. Potřebujeme se.
Duchovní tělo
Často slýchávám, že duchovní člověk by se měl především postarat o svoji duši. Ano, to je velmi důležité.
Ze své zkušenosti však vím, že neméně důležité je postarat se o své tělo. Aby bylo vitální a spokojené. Čím jsem starší, tím více zjišťuji, jak naprosto stěžejní je dát svému organismu výživné jídlo, dostatek vhodného pohybu a správnou relaxaci. Každý z nás je jiný a naše potřeby jsou velmi individuální. A to, co dělá dobře mně, nemusí prospívat třeba mé kamarádce, že? Na prvním místě se tedy ptám sama sebe, svého těla, své intuice, co právě potřebuji a co dlouhodobě potřebuji, aby mi bylo hezky na všech úrovních. Protože jedině pak se můžu stát vědomou bytostí tvořící z radosti a lehkosti života, a ve svém těle se budu cítit "doma".
Určitě přírodní! Ale co, kolik a jak dlouho?
Přírodní doplňky stravy, bylinky, kapky, mastičky, spreje, čaje, homeopatika, vitální houby, čínské bylinné kuličky............ to všechno je už hodně dlouho součástí mého života. Na obrázku je malá ukázka z mé domácí přírodní lékárny :-)
Ale jak poznat, co zrovna naše tělo potřebuje a bude pro nás tedy správnou volbou? Zde nám velmi jednoduše dokáže pomoci svalový test u Fen kineziologa. Ten dokáže velmi rychle vytestovat, který produkt naše tělo zrovna potřebuje, jak dlouho jej máme užívat a v jakých dávkách.
Není to báječné? Neztrácíme čas metodou pokus - omyl a naše tělo se nedostává do stresu.
Co je svalový test?
Je to spolehlivý nástroj pro získání zpětné vazby těla na podněty. Fen kineziolog se Vás dotýká na předloktích nebo zápěstích obou rukou a testuje svalové napětí, které vyhodnotí jako odpovědi Vašeho těla, přesněji buněčné paměti těla.
Pokud se sval stahuje, tělo odpovídá odmítavě.
Pokud je sval uvolněný, tělo reaguje souhlasně.
Někdy se stává, že se vědomá odpověď klienta a jeho těla liší. To je v pořádku. Může se stát, že např. určitou situaci klient vyhodnotí jako pohodovou, ale naopak tělo ji označí jako stresovou. To znamená, že ji jako takovou uložilo i do své buněčné paměti. Tento stres se může po čase různě projevit, aniž by klient tušil, kde se tak najednou vzal. Svalový test je tedy velmi důležitým pomocníkem při komunikaci s tělem. Zde jsou totiž ukryty všechny pravdy o našem fungování. Nic není zapomenuto, vše je uloženo.
Je skvělé, že se k těmto informacím dokážeme dostat a následně je i opravit, pokud je to žádoucí a prospěšné.
Když se toho děje moc
Když se toho děje moc. Když Tě pohltí obrovský vír strachu, že už ten tlak neustojíš a vír událostí Tě rozmetá na kousky, nadechni se a nadechni se znovu a znovu. Poodejdi kousek stranou a zase se nadechni. Děje se toho moc a nejde to zastavit. Čeho se chytit nebo koho? Vše vnější je jen dočasné a časem zmizí. To, co je uvnitř, je trvalé. Pečuj o svůj vnitřní klid. Ve chvílích bouře se Tvůj vnitřní klid stane majákem naděje.
Když nás myšlenky straší.....
Když nás myšlenky straší.....je nejvyšší čas to změnit. Naše mysl je jako divoká a nespoutaná řeka. Často nedělá to, co si přejeme. Zavádí nás do míst, kde se nám to nelíbí a bojíme se. Například takový pobyt v nemocnici. Pro řadu lidí je to běžná věc. Řeknete si, že se tam každý někdy v životě dostane. Prostě se to stává. Jsou akutní situace, kdy pobyt tam neplánujete a tak s tím moc nenaděláte. Pak jsou plánované lékařské zákroky, kdy už se ale připravit můžete. A to nejen fyzicky, ale hlavně mentálně a emočně. Dobrá volba je to především pro osoby, které mají z pobytu v nemocnici strach a obávají se, jak to zvládnou. Jak víme, strach komplikuje proces uzdravování a hojení. Emoce strachu způsobují, že dýcháme plytce, tělo se hůře okysličuje, stahují se svaly a cévy a bolest je potom nepříjemnější. Navíc se vyrojí černé myšlenky, a katastrofické scénáře jsou na světě dřív než si to uvědomíte. Pokud se v těchto reakcích poznáváte je dobré požádat o pomoc a nastávající situaci probrat například s psychologem nebo Fen kineziologem. Spolu si pak dokážete posvítit na místa, kde Vás může vystrašená hlava překvapit a následně třeba i vyděsit. Často se zde vytestuje téma Není volby, Jsem rozrušený, Jsem úzkostný nebo Zablokovaný. Po vyladění pomocí svalového testu naše podvědomí dostává pokyn ke změně pro jiné fungování a po čase nastává změna. Člověk se uvolní, vidí další možnosti, dokáže pro sebe zvolit to správné a bezpečné řešení.
Nikdy není pozdě začít věřit .......
- že jsme v bezpečí
- že nás má někdo rád
- že svou tíživou situaci můžeme změnit
- že dokážeme najít řešení
- že dokážeme odpustit
- že se naučíme mít rádi sami sebe a život
- že na to tady nejsme sami
- že nám bude odpuštěno, když uděláme chybu
- že vždy je naděje
- že i ostatní lidé dělají špatná rozhodnutí
- že máme právo se zastavit a prostě nic nedělat
- že pokud neznáme cestu, tak někdo jiný ji u nás může vidět
- že máme volbu
- že můžeme změnit názor
- že můžeme odejít z místa, kde se cítíme nešťastní
- že existuje něco mnohem Vyššího, než rozhodnutí jakéhokoliv člověka
- že dokud nám tluče srdce, Vyšší Moc si přeje, abychom žili a tvořili dobro a lásku
- že můžeme být inspirací pro někoho dalšího
- že i když minulost změnit nemůžeme, určitě můžeme změnit to, jak ovlivní naši přítomnost
Sám před sebou neutečeš
Jediný člověk, který je s Tebou neustále a nikdy Tě neopouští, jsi Ty sám/sama. Stává se, že chceme sami před sebou utéct, ztratit se, nevědět, neřešit. Rozhodneme se fungovat jaksi automaticky, nevědomě. Může to být pohodlné a zdánlivě bezpečné, ale čas nestojí. Naopak, stále je v pohybu. A tak i naše vlastní "pohodlnost" nás jednoho dne dožene a donutí k akci. Začne bolet tělo, objeví se strach a úzkost. A co je zajímavé, neopouští nás. Jsme to my sami, naše tělo, naše mysl, kdo nás přes nepohodu donutí začít se měnit, hledat řešení a možná i pomoc. Pro začátek je dobrou volbou udělat si pořádek v hlavě. Jak často nás zažene do úzkých? My jsme pak zahlceni obavami, že nevíme kudy kam. Jistě bychom mohli opět unikat a schovat se někam do bezpečí se sklenkou alkoholu, čokoládou, telenovelou, fotbalovým zápasem, sedánkem se sousedkou.....je toho mnoho. Nic z toho není špatné, pokud to nepoužíváme jako schovku sami před sebou. Ale věřme v odvážné rozhodnutí, kterým může být například sezení u Fen kineziologa. A není čeho se bát. Takové sezení Vám může ukázat a zvědomit, co ve Vašem životě způsobuje, že se necítíte dobře. Pomůže Vám nahlédnout do situací v životě, kdy jednáte na základě podvědomých vzorců mysli nebo nějakých emočních obranných mechanismů. Jakmile je toto zvědomeno, je možné vše vyladit a zharmonizovat. Prostě to vyřešit.
Máte otázky? Napište mi na: sylvia.miklova@nasloucham-ti.cz.
Těším se!
Prosím, schovej mě a zastav čas
Mám pocit, že mi z těch všech informací, které se na mě neustále valí, praskne hlava. Články k přečtení, videa k zhlédnutí, práce, rodina, osobní rozvoj, postarat se o tělo.... Mačkám červené tlačítko Stop. Zavírám oči, zhluboka dýchám. Přicházím k nádhernému statnému dubu s širokou korunou. Poprosím: Schovej mě a zastav čas. V jeho kmeni se otevírají dvířka a já vcházím dovnitř. Okamžitě mě zahalí klid a mír. Tady není čas. Tady nic nemusím. Tady můžu jenom být. Jemná vůně dřeva mě ujišťuje, že všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku tak jak jsem. Slyším zpěv ptáků v korunách dubu. Odpočívám, dýchám, jsem. Po chvilce jsem schopna vnímat i tlukot svého srdce. Ach, děkuji Ti. Stále mě držíš naživu, nikdy neustáváš. Slibuji Ti, budu více myslet na svůj klid. Jsi tu pro mě, Dar od Stvořitele, ten nejcennější. Naslouchám Ti. Můžu dýchat. Je to mé lidské právo. Odejmout mi ho může jen ten, kdo mě zrodil na tento svět. Už vím. Moje síla se vrací. Děkuji Ti.
Nejsme bezmocní
Sdílím přenastavení, pokud ve svém těle zadržujete bolest, která není Vaše.
Rozhoduji se tady a teď s plným Vědomím svého já a věčné mé Duše, že již nadále neponesu bolesti, starosti, strachy a úzkosti jiných bytostí. Moje Duše touží tvořit a inspirovat jiné k naplněnému životu v Radosti, a tak se teď v tomto okamžiku stávám svobodnou bytostí, jež dobrovolně odkládá všechna břemena, která mi Stvořitel nenaložil, nýbrž jsem si je vzala za své sama z touhy zachraňovat a pomáhat. Nadešel čas, kdy tento způsob existence již pro mě není možný, a proto s ním končím. Ukončuji tady a teď, ve všech časech a ve všech prostorech své sliby a smlouvy o podílení se na léčení bolesti jiných ze své vlastní energie. Pochopila jsem, že opravdu léčit může JEN Stvořitel. Vše ostatní je tvořeno z ega. Proto Dovoluji, aby se léčivá energie skrze mé tělo dostala k potřebnému, avšak se nikde a nijak nedržela v mém poli. Odteď, navždy a ne jinak. Děkuji.
Sdíleno s láskou intuitivním psaním všem naslouchajícím.
Modlitba
Milovaná Matko Země a Otče Vesmíre, ladím se nyní na Vaše nové láskyplné frekvence z rozhodnutí svého milujícího srdce a duše. Děkuji Vám za život. Jsem zde jako Bytost Stvoření. Prosím, veďte mé kroky k lásce a tvoření. Jsem Vaším Srdcem, Vaším Tělem, Vaší Vibrací lásky tady a teď a navždy ve Službě Zemi, Vesmíru a Bohu a tak se staň. Óm
Láska
Přichází, když usínám. Všechno ztichne a já můžu vnímat její Přítomnost. Je to Láska, kdo za mnou přichází. Zašimrá mě na čele v místě třetího oka a zašeptá: "Miluji Tě moje drahé dítě. Objímám Tě. Jsem stále s Tebou. Šeptám Ti do ucha svou lásku, šeptám Ti do srdce svou ochranu, šeptám Ti do duše Tvou Cestu. Vnímáš, že jsem v Tvém životě. Vím. Ticho Tvé mysli způsobuje, že mě cítíš, i když venku to vypadá jako chaos. Noř se do ticha mysli co nejvíce a uslyšíš můj šepot stále. Šeptám lásku do celé Tvé bytosti."
Jedna z mála věcí, která mi teď dává smysl je Modlitba za Lásku ve všech lidech, za Víru ve všechny lidi, za otevřená, laskavá a soucitná Srdce nás všech . Můj dech se stává Modlitbou ve dne i v noci. Celým svým Bytím se nořím do Tebe Živote a pluji na Tvých vlnách po celou Existenci.
Lokah Samastah Sukhino Bhavantu. Kéž jsou všechny bytosti šťastny.